Vzduch v TD Garden byl elektrický. Z trámů pršely zelené konfety. Paul Pierce, Kevin Garnett a Ray Allen se triumfálně objali a jejich hlasy se utopily v ohlušujícím řevu 18 000 fanoušků Celtics. Boston Celtics právě rozebrali Los Angeles Lakers v šestém zápase finále NBA 2008 a utrpěli potupnou porážku 131:92 – ztráta tak bolestivá, tak nesnesitelně trapná, že zanechala věčnou jizvu na psychice Kobeho Bryanta. Když zazněl poslední bzučák, Kobe stál bez hnutí. Jeho tvář byla bezvýrazná, ale pod tím ledovým pohledem byla jeho mysl zuřící peklo. Byl šampionem. Válečník. Konkurent nejvyššího řádu. Ale té noci před celým světem selhal. Jeho tým selhal. A co je nejhorší, selhali proti Boston Celtics – nejnenáviděnějším rivalům jeho franšízy. Pro mnoho hráčů mohla být taková ztráta jen další bolestivou vzpomínkou, něco, na co by se mělo v offseason zamyslet, než půjde dál. Ale pro Kobeho? Bylo to palivo. Byla to posedlost. Byla to válka.

Tu noc Kobe nespal. Netruchlil. Neutápěl se v sebelítosti. Místo toho koval pikle. Představoval si cestu k vykoupení, cestu dlážděnou neúnavným tréninkem, nesrovnatelnou pracovní morálkou a neochvějným odhodláním už nikdy nedovolit, aby se Kelti zasmáli naposledy. Toto je příběh o tom, jak se jedna ztráta změnila v největší posedlost Kobeho Bryanta.

Neodpustitelná porážka: Jak se prohra s Celtics stala Kobeho noční můrou

Jak se prohra Celtics v roce 2008 stala největší posedlostí Kobeho Bryanta a vedla k legendární odvetě

Abychom pochopili, proč prohra ve finále NBA v roce 2008 s Celtics zasáhla Kobeho Bryanta tak hluboce, musíme nejprve pochopit váhu rivality Lakers-Celtics. Tyto dvě franšízy představovaly ztělesnění basketbalové velikosti s historií prosycenou legendárními bitvami, které se datují do dob Billa Russella a Wilta Chamberlaina. Magic Johnson a Larry Bird znovu zažehnali tento oheň v 80. letech a nyní, v roce 2008, byla řada na Kobe, aby podpořil odkaz Lakers. Pro Bryanta nebyla prohra jen o vynechání dalšího šampionátu – byla to ostuda pádu s jedním týmem, se kterým si Lakers nikdy nemohli dovolit prohrát. Keltové vzali to, co bylo jeho. Porazili ho nejen v soutěžní sérii, ale způsobem, který se cítil jako úplná nadvláda. Bostonská dusivá obrana, zorganizovaná Tomem Thibodeauem a provedená k dokonalosti Kevinem Garnettem a spol., zneškodnila Kobeho způsobem, jakým to dokázalo jen málo týmů.

Statistiky vyprávěly příběh o tom, jak moc se mu Keltové dostali pod kůži:

  • V 6. hře Kobe střílel 7 z 22 z pole. Nemohl najít svůj rytmus, a když se pokusil převzít, obrana Bostonu se na něj zhroutila jako ocelová past.
  • Celtics v rozhodujícím zápase přeskočili Lakers 48:29. Nebyla to jen ztráta; bylo to prohlášení. Lakers byli přehraní, svalnatí a přemožení.
  • Paul Pierce byl jmenován MVP finále. Hráč, kterého Kobe vždy považoval za podřadný talent, ho na největší scéně převyšoval.

Lakers nejen prohráli; byli v rozpacích. Pohled na skandující fanoušky Celtics, zvuk jejich oslav, způsob, jakým Pierce zvedl trofej – tyto momenty se Kobemu přehrávaly v mysli jako noční můra v nekonečné smyčce. Tohle neskončilo. To nemohlo skončit. Kobe Bryant byl muž, který bral věci osobně. Každá drobnost, každá ztráta, každá kritika – proměnil to v palivo. a tohle? Tohle byla nejvyšší urážka.

Posedlost přebírá vládu: Kobe’s Ruthless Pursuit of Revenge

Kobe Bryant nebyl ten typ, který by se vzdal bolesti. Objal ho, zapřáhl a proměnil v nezastavitelnou sílu. Ráno po skončení finále 2008, kdy se většina hráčů ještě vzpamatovávala z emocionálních a fyzických ztrát, Kobe už plánoval svou pomstu. Příběhy z toho léta se staly legendou.

Kobe Bryant Jak se prohra s Kelty stala jeho posedlostí

  • Kobe zavolal trenérovi Lakers Timu Groverovi a požadoval, aby zintenzivnili jeho tréninky. Nestačilo trénovat jako předtím – potřeboval být lepší, silnější a neúnavnější než kdy jindy.
  • Cvičil každý den ve 4 hodiny ráno a odmítal opustit tělocvičnu, dokud nezdokonalil každý aspekt své hry.
  • Studoval každý majetek z finále, analyzoval, co se pokazilo, a rozebíral obranu Keltů jako vědec řešící nemožné rovnice.
  • Od svých spoluhráčů požadoval více a posunul Pau Gasola, Lamara Odoma a Andrewa Bynuma na novou úroveň tvrdosti a odolnosti.
  • Nebylo to jen o zisku dalšího šampionátu. Šlo o to porazit Boston. Šlo o vykoupení. Šlo o to, aby cítili stejnou bolest jako on.

Když začala sezóna 2008-09, Kobe byl jiné zvíře. Jeho oči získaly novou intenzitu, jeho pohyby byly bystřejší, jeho chování ještě chladnější. Protrhl základní část a dovedl Lakers k nejlepší bilanci v Západní konferenci. Ten rok Lakers prošli play-off a v roce 2009 vyhráli NBA Championship tím, že porazili Orlando Magic. Ale Kobemu to stále nestačilo.

Mistrovství bylo skvělé, ale nesmazalo to ponížení z roku 2008. Byl jen jeden způsob, jak to udělat – znovu se postavit Celtics a porazit je v jejich vlastní hře. Kobeho přání se splnilo v roce 2010. Lakers a Celtics se znovu střetli ve finále NBA a připravili půdu pro ultimátní zápas nevraživosti. Tentokrát byl Kobe připraven.

Zápas za zápasem hnal svůj tým vpřed. Nebylo to snadné – Celtics byli stále impozantní silou a série trvala celých sedm zápasů. Ale nakonec Kobe udělal, co si slíbil: porazil Boston. V sedmém zápase se Lakers probojovali jedním z nejfyzičtějších a nejintenzivnějších zápasů v historii NBA. Kobe střílel špatně (6 z 24 z pole), ale vynahradil to tím, že získal 15 doskoků a vedl svůj tým pouhou silou vůle. Když zazněl poslední bzučák, Lakers vyhráli 83:79 a Kobe vymítal své démony. Když stál na stupních vítězů a držel v ruce svou pátou mistrovskou trofej, neusmíval se. netančil. Neslavil jako v roce 2009. Místo toho se zhluboka nadechl a zamumlal slova, která shrnula celou jeho cestu: